O MRTVÝCH JENOM DOBŘE...

Čas od času musím navštívit vyšehradský Slavín. To se musí. I když se to může zdát někomu poněkud patetické, staromódní či plačtivé, táhne mě to tam už proto, aby se člověk porozhlédnul, kdo všechno mu formoval jeho prvotní estetické normy, hudební, výtvarné či literární základy nebo jen tak projít se dějinami.

Tentokrát jsem si dal načas - naposledy před 25 lety. Čtvrt století nového věku, a pořád se člověk nemůže nabažit toho starého: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Mikoláš Aleš, Jan Neruda, Karel Čapek, Václav Kaplický... a desítky dalších jmen, která musí oslovit i ty největší ignoranty...

Národní hřbitov "obohatilo" od doby, co jsem zde byl naposledy, několik zvučných jmen. Mezi nimi i Walda se svou kytarou na náhrobku a taky Radek Brzobohatý s moravským veršíčkem , aby se nezapomnělo, odkud vzešel tento valašský bard. U zdi kostela sv.Václava pak člověk musí postát delší chvíli. Ze soklu se na vás usmívá busta Milady Horákové...  Symbolický hrob. Busta bez hrobu - ten je někde na ďáblickém hřbitově, kam se pohřbívali popravení...

A pak se to stalo. Pln dojmu a vzpomínek, možná i slziček v oku jsem se otočil a mířil k východu, když mě upoutal náhrobek Stanislava Grosse. Ano, toho člověka, jehož jméno je spjato s nejtemnějším úsekem české novodobé politiky. Krátce před smrtí veřejně avizoval, že "přijal Krista". Možná by bylo pro něho i národ stravitelnější a méně alibistické, kdyby ho přijal, než šel do politiky. Polil mě horký pot. Na posvátném místě ověnčeným zvučnými jmény a skoro naproti Milady Horákové Stanislav Gross... O mrtvých jenom dobře. Jenže politikové jsou z tohoto rčení přece jenom vyjímáni.

A tak s hrůzou trnu, až zase po čtvrt století - to už budu setsakramentsky sešlý kmet - navštívim Slavín - to se musí - a najdu zde jména Václav Klaus, Miloš Zeman... Třeba taky přijmou Krista a ti, co rozhodují o zdejší umístěnce, nebudou váhat ani na okamžik.... Nebo že by korupce sahala až nad vyšehradské hradby...?