JAN SARKANDER ROZDĚLUJE SPOLEČNOST I PO 400 LETECH

JAN SARKANDER ROZDĚLUJE SPOLEČNOST I PO 400 LETECH

V Holešově instalovali STROM SMÍŘENÍ

Snad žádný jiný kanonizační proces nevyvolal tolik polemik, protestů a rozdělení společnosti jako svatořečení Jana Sarkandera v Olomouci v roce 1995. A to i přesto, že ho uvedla do dvorany svatých nezpochybnitelná autorita, jakou byl Jan Pavel II. Tento akt vyvolal takový skandál, že se zástupci evangelických církví odmítli setkat s papežem… Vyčítali mu tehdy licoměrnost: plná ústa ekumeny - a svatořečí největšího nepřítele ekumeny.

SARKANDER ZA MILION

I za dvacet pět let se situace neutišila a „Sarkanderův rok“ (400 let od mučednické smrti, 160 let od blahořečení a 25 let od svatořečení) vzbudil opět emoce. Dokladem je rozdělení města Holešova na dva tábory. Pomyslné polínko do ohně hodili na začátku roku sami zastupitelé, když rozhodovali o tom, že by Jan Sarkander měl být jmenován patronem města (přestože zde působil pouze tři roky 1616 – 1619). Při hlasování návrh neprošel. Pro stoupence to byla zcela evidentní rána. A tak se přistoupilo k nečekanému kroku: na příštím zasedání se hlasovalo o revokaci předchozího usnesení. Opět neprošlo.

Není divu, že vzrušená výměna názorů se přenesla tedy na stránky místního zpravodajského periodika „Holešovsko“. V dubnovém čísle ji započal pracovník odboru kultury Karel Bartošek, který řádně nakopl oponenty. Z jeho článku je pozoruhodný odstavec: „Bohužel devastující působení minulého režimu cíleně zasáhlo i řadu jinak soudných spoluobčanů, kteří byli vychovávaní v rámci povinné ateistické výchovy k nedůvěře vůči všemu náboženskému a k odporu k výrazným osobnostem a považují Jana Sarkandera za problematickou či dokonce negativní postavu. V každém případě se jedná o osobnost celosvětového významu a úcty, tedy o nejznámějšího  a nejvýznamnějšího Holešováka…“

Článek přímo volal po odpovědi. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Již v příštím čísle se ozvala zastupitelka Ludmila Štaudnerová. Bartoškův text klasifikovala jako urážlivý a přirovnala ho k atmosféře padesátých let: „Kdo nejde s námi, jde proti nám. Copak lidé vychovaní v minulém režimu neměli právo na svůj názor a přesvědčení…?“. Zpochybnila také tvrzení, že Sarkander patří k osobnostem celosvětového významu, opíraje se o studii jednoho z největších znalců na pozdní středověk univerzitního profesora Františka Hrubého, který své dlouholeté bádání ukončil slovy: „Sarkander nepatří k žádným velkým dějinným duchům Moravy a lze v něm viděti spíše neústupného člena katolické české generace, která počátkem 17. století svým jednáním přímo hnala český život ke katastrofě.“

Ještě dál šla holešovská rodačka Eliška Gezo, vnučka evangelického faráře Ludvíka Svobody. Mimo jiné píše: „Kde se ztratil zdravý rozum?“ (míněn nápad provolat Sarkandera patronem města). „Kde se vytratil střízlivý pohled na pravdu a historické skutečnosti? To jsme se za třicet let po sametové revoluci stále neprobudili? V padesátých letech se vytvářely kulty osobnosti Stalina, Lenina či Gottwalda, mimo jiné posledně jmenovaný byl, jak jsem se doslechla, ještě donedávna váženým občanem města Holešova, v letech současných budeme vytvářet kult kolem kontroverzní osobnosti kněze Jana Sarkandera, kterýžto v dobách temných, pro české země tak klíčových, v městě Holešově jasně a průkazně doloženými fakty likvidoval nekatolické obyvatelstvo a prováděl zde tvrdou a nekompromisní rekatolizaci? …. Pakliže bychom v městě Holešově jednoho dne měli jako váženým občanem vyhlásit postavu Jana Sarkandera, musela bych se stydět, že jsem kdy občanem tohoto města byla.“

Bublina splaskla. Aby přece jenom zůstala na toto smutné výročí nějaká památka, rozhodlo zastupitelstvo města Holešova uvolnit částku 200 000 Kč na stálou expozici o Janu Sarkanderovi (mimochodem v kostele sv. Anny, odkud v roce 1616 vyhnal Sarkaner Jednotu bratrskou) a 800 000 Kč na „Strom smíření“ ke 400. výročí jeho mučednické smrti.

MALÝ HISTORICKÝ EXKURZ

Kanonizační proces Jana Sarkandera trval 375 let. Inicioval ho olomoucký biskup Wolfgang Hannibal Schrattenbach v roce 1722. Schrattenbach byl velmi dobře zapsán jak u Svatého stolce, tak u císařského dvora; Karel VI. ho dokonce jmenoval navíc neapolským místokrálem. Nikdo ani na chvíli nepochyboval o tom, že bude mocnému biskupovi vyhověno. Důkazem jsou četné sochy předpokládaného nového světce, které nechal vyrábět. Překvapení, jež přišlo z Říma od kanonizační komise, tehdy vyrazilo dech: komise žádost smetla ze stolu! A tak o patnáct let později (1737) Schrattenbach znovu žádá římskou kurii, aby zahájila proces kanonizace. Dokonce se přimlouvá císař Karel VI. – a znovu ho komise smetává ze stolu. Když si uvědomíme, že se tak stalo v době kulminující rekatolizace, kdy by se jistě hodil nový světec v kategorii zpovědní mlčenlivosti, musíme smeknout před nezávislostí a objektivností tehdejší kanonizační komise.

Ke třetímu pokusu kanonizace došlo o dvacet let později po kuriózní události svěcení Svaté trojice v Olomouci v roce 1754, kterého se zúčastnila Marie Terezie s manželem. Poukázala na to, že ve druhé části galerie svatých figuruje socha nesvatého Jana Sarkandera, což v té době vyznívalo jako modloslužebnictví. Biskup Julius Ferdinand Troyer, rovněž dobře zapsaný v Římě (jako jediný biskup jmenován protektorem Germanie), slíbil nápravu a v roce 1757 opět inicioval u římské kurie obnovení kanonizačního procesu Sarkandera. A opět z Říma zaznělo: „NE!“ Všechny tři komise se shodly v tom, že Sarkander nezemřel pro víru, ale v politickém procesu, k čemuž došli i tři největší znalci na sedmnácté období: František Hrubý, Josef Válka a Pavel Balcárek.

Jan Sarkander byl beatifikován až na sklonku Bachova absolutismu 1860. I tehdy to vyvolalo celou řadu polemik.

***

Sarkander byl knězem pouze jedenáct let, a přitom vystřídal sedm farností – a všude vyvolal konfrontační situace. Historikové ho srovnávají s jeho bratrem, taky knězem, Mikulášem a tvrdí, že jejich osudy se podobají jako vejce vejci.

Ten se zapletl v roce 1609 do choulostivé špionážní aféry ve prospěch Rudolfa II. v době, kdy se Morava odtrhla o České koruny a připojila ke konfederaci Horních a Dolních Rakous a Uherska. Neustále kul pikle proti moravským stavům a tak si na něj počíhali. U jeho posla objevili tři kompromitující dopisy tak závažného charakteru, že i pragmatický František kardinál z Ditrichštejna sice se skřípěním zubů nechal Mikuláše Sarkandera zbavit kněžských beneficií a uvěznit ve vyškovském zámku. Na Štědrý den 1609 ho ve vězení navštívil bratr Jan s velkou peněžní částkou, uspal stráže a pomohl Mikulášovi k útěku. Tomu se podařilo dostat až do Pasova, kde se stal rádcem biskupa Leopolda Pasovského - bratrance Rudolfa II.

Za toto vážné obvinění nechal olomoucký biskup Ditrichštejn Jana Sarkandera uvěznit v Kroměříži, kde pobyl celý rok. Když se celá kauza zametla pod koberec, kompenzoval se mu „dobrou farou“ v Charvátech u Olomouce. I když se jednalo o katolickou farnost, zdejší farníci si stěžovali u biskupa, že jim nový pan farář zakazuje zpívat české písně, stoletou tradici. To pobouřilo i samotného Ditrichštejna, který se na Sarkandera zle obořil, že zavádí novoty, které pobuřují lid.

Stejná kontroverzní opatření uplatňoval i v dalších farnostech Zdounkách u Kroměříže a Boskovicích, což vzbuzovalo v době, kdy Morava byla z devadesáti procent protestantská (!), značné pobouření.

OSUDOVÝ HOLEŠOV

V roce 1616 povolává Jana Sarkandera do Holešova Ladislav Lobkovic, bratr nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela. A nový kněz se činí. O tom, co se zde dělo, podává svědectví i Jan Ámos Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Do klecí tzv. „kabátů“ byli strkáni zatvrzelí kacíři, kteří se odmítali vzdát své víry,  "…aby kdo tam byl strčen, ani ležeti, ani seděti, ani státi nemohl pro úzkost, ale sehnutý a zkřivený, k odpolu ležícímu podobný, s přihrbeným hřbetem, jakoby na poly visel, takže sotva bylo možno na dvě nebo tři hodiny to sevření trpěti, když žíly křehly, oudové všickni se třásli, mysl pak teskností a strachem mdlela. Přicházeli mezitím, kteří se doptávali, chtěl-li by dobrovolně katolické náboženství přijíti? Mnozí vidouce, že ti klamem spokojeni býti chtějí, odpovídali, že tak ano. Prostější a horlivější odpírali a zas do té mučírny musili, dokud by, že již dobrovolně přestupují, neselhali…"

Není divu, že se Sarkander brzy stal nenáviděným knězem i zde, o čemž svědčí následující události.

Na jaře 1619 se i Morava připojuje k českému stavovskému povstání. Zemský hejtman, pán na Holešově,  Ladislav Lobkovic je zatčen stejně jako František kardinál z Ditrichštejna a Karel starší ze Žerotína. Jan Sarkander prchá se zámeckým štolbou do slezského Rybnika  - sídla Lobkoviců.

A světe div se! V listopadu 1619 se Jan Sarkander objevuje znovu v Holešově. Představme si tehdejší politickou atmosféru: na Moravě zuří občanská válka, Ditrichštejn je vyhnán ze země, stejně jako jezuité, pokud nestihli zavčas utéci, jsou lynčováni, katoličtí kněží perzekuováni – a v této „jámě lvové“ se objevuje nenáviděný rekatolizátor Jan Sarkander…! I ten největší příznivec tohoto světce si může hlavu ukroutit proč, když dobře věděl, že mu hrozí smrtelné nebezpečí…

A ejhle! O měsíc později vtrhnou na Moravu polští kozáci „Lisovčíci“, proženou se Valašskem, řádí s nebývalou krutostí, loupí, vypalují, vraždí. Obzvlášť záležet si dali v Bystřici pod Hostýnem a okolí, sídle Václava Bítovského z Bítova, které vypálí do základů. Odtud je to do Holešova devět kilometrů. Sarkander organizuje procesí, v čele jde zámecký kaplan Samuel Tuček s monstrancí a trubač Pražák. Houf lidí jde těmto hrdlořezům vstříc. Kozáci seskočí z koní, pomodlí se, Sarkander jim požehná, Holešova se ani netknou – dokonce nepožadují žádné výpalné (!!!), aby o dvě hodiny později vypálili Kvasice a Napajedla…

Zázrak? Jiného názoru jsou moravští direktoři a zvou do Brna všechny katolické kněze z okolí, aby se zodpovídali, co dělali v době vpádu Lisovčíků. Je zatčen rovněž kaplan Tuček a trubač Pražák, po výslechu jsou však propuštěni.

Sarkander tuší, že mu teče do bot, odmítá se v Brně ospravedlnit, sedá do kočáru a odjíždí se skrýt do tovačovského zámku, kde žije manželka Ladislava Lobkovice, čímž potvrdil podezření, že dobře věděl o vpádu polských kozáků a že se s nimi domluvil v Krakově, odkud se rekrutovali. To už je však na něho pořádán doslova hon. Nepomohl mu ani vykotlaný dub u řeky Bečvy před Troubkami, kam se schoval. Je odvezen do Olomouce a podroben výslechu.  V důsledku třetího stupně tortury v březnu 1620 umírá.

KARDINÁL DUKA: „DRŽME SE PRAVDY A NEDĚSME SE“

12. září se v olomoucké katedrále sv. Václava celebrovala mše u příležitosti trojího jubilea sv. Jana Sarkandera. Hlavním kazatelem byl pražský arcibiskup Dominik Duka.  „Svatý Jan se držel pravdy Kristovy, a za tu zemřel. Pravda je totiž shoda se skutečností a ne naše touhy a výmysly,“ uvedl mimo jiné. Jaké touhy a výmysly má Duka na mysli blíže nespecifikoval. Možná by slušelo k jeho kardinálskému šarlatu více pokory, omluvy také těm druhým, evangelické církve na to jistě čekaly. Třeba vzpomenout třiaosmdesátiletého kněze Mikuláše Drabíka, přítele Jana Ámose Komenského, kterého nechal bestiálně umučit holešovský pán Jan z Rottalu. Když bylo na hranici páleno Drabíkovo tělo, přikládalo se právě spisy Komenského. Pokora se stala zbožným přáním.

HOLEŠOVSKÝ „STROM SMÍŘENÍ“

Památník „Smíření“ v podobě čtyřmetrového kovového stromu z dílny velehradského Ondřeje Olivy byl slavnostně vysvěcen v neděli 11. října dopoledne.  Umělecký artefakt za 800 000 Kč klade důraz na kmen vyrůstající ze tří kořenů, které charakterizují tři bronzové stuhy s nápisem „Miluj bližního svého jako sebe samého“ a to češtině (protestantské denominace), latině (římští katolíci) a hebrejštině. Židé v Holešově tvořili silnou komunitu sužovanou četnými pogromy.  Jestli zrovna tenhle nápis charakterizuje Jana Sarkandera vyvolává spíš trpký úsměv.

Rozhodně jeho příběh je silné téma, které nepřikryly ani hrůzy následné třicetileté války, či doby následující. Téma pořád nebývale živé, rozdělující společnost až do dnešních dnů.

Josef Špidla