ALOIS TOUFAR - kantor, kterého nelze zařadit

VZPOMÍNKA NA ALOISE TOUFARA, KANTORA, KTERÉHO NELZE ZAŠKATULKOVAT

Jsou kantoři, které časem zaškatulkujeme na dobré – špatné, oblíbené – neoblíbené, popřípadě výjimečné, co překročili hranici pedagogického mistrovství. Ať dělám, co dělám, Aloise Toufara zaškatulkovat nemohu ani po 54 letech od maturity.

 Když se v září 1966 objevil poprvé před námi na Pedagogické škole v Třebíči, věděli jsme, že studentské „škatulkování“ se pohybuje mimo rámec našich rozlišovacích schopností a od té doby podnes jsme nepostoupili ani o píď...

            Škatulka by zde však přece jenom byla, ale to bych se patrně dopouštěl svatokrádeže: Bůh a Ďábel. Začal bych tím druhým. Byl to on, který nás brutálně stáhl ke dnu, kamsi do podhoubí kumštu, bahna, z něhož se už do smrti nevymotáme. V tu dobu jsem maloval. A když začal o impresionismu, má „díla“ oplývala barevnými skvrnami, které se podivuhodně integrovaly do stejně podivuhodných celků… Pak následoval pointstilismus, pořídil jsem si metrové násady na štětce, zrovna takové, jako podle Toufara měli Seurat a Signac. Následoval expresionismus. A co teprve, když nás stáhl do močálu kubismu a českého poetismu a surrealismu začátku 20. století…

            Všechna tato „díla“ zmizela při mých četných stěhováních a s nimi ta nejsilnější pouta s Toufarovým vlivem, i když ten už nelze vymazat nikdy … Vzpomínám si na můj futuristický obraz „Srážka aut na rohu ulice“ – a myslím, že byl hodně dobrý, jenže i ten skončil kdesi při stěhování. Sololit jsem před malbou natřel nějakým klihem – sajrajtem, (na šebsování jsem neměl prachy) a časem povrch obrazu zcela rozpraskal a vytvořil neskutečnou strukturu. Byl jsem z toho nešťastný, opřel o stojan a několik let se na něj díval, až se mi zdálo, že právě tahle deformace je to krásné - výtvarné. Ale k tomu jsem potřeboval Lojzu, aby mi to posvětil a vyslovil závěrečný verdikt. Jenže už nebyl mezi námi. Chyběl mi a chybí dodnes. Asi by se rozchechtal svým kuřáckým chraplákem řekl:  „Josef, tos to tedy posral…“

            Toufar si nebral servítky a každému vpálil do očí, co si myslel. V osmašedesátém roce jsem se hodně angažoval, na nástěnky psal různé agitky a vystřihovánky s Dubčekem – Svobodou – Černíkem - Smrkovským. „Náš Lojza“ se ušklíbl a uhodil: „Ty jim věříš?  Vykašli se na ně.“ A dvouhodinovku výtvarky věnoval svým zážitkům z Buchenvaldu, kam ho zavřeli kvůli malůvkám dlouhých uší na novinovém nekrologu o Heydrichovi. „Byl to zvláštní koncentrák, kde se každá prvorepubliková strana (a že jich bylo!) starala o ty své. A já, že jsem se neangažoval v žádné, bych zdechl hlady, nebýt Josefa Čapka, který měl v koncentráku svůj ateliér a maloval Němcům rodokmeny. Míchal jsem mu barvy a tím si zachránil kejhák…“ Josef a Karel Čapkovi a TGM znamenali pro Toufara ty největší lidské hodnoty, i když o nich nikdy moc nemluvil. To člověk vycítí.

Když se rozhovořil o svých zážitcích z koncentráku, holky bulily. Nejvíc repetentka Svobodová, ošlehaná ventilátory všech třebíčských kaváren a hospod, až ji musel Toufar okřiknout: „Svobodko, neřvi mi tu! Pro mě byl Buchenvald ta nejvyšší politická škola. Když jsem se vrátil z koncentráku, všichni v Brtnici mě objímali – náš Lojzíček se nám vrátil – a o tři roky později mě chtěli zavřít zas. A díky tomu teď každého mohu poslat do prdele!“

V době tryzny – demonstrace za Jana Palacha - nám namaloval dvoumetrový portrét nového mučedníka. Díky němu jsme pochopili výtvarnou metodu „mřížky“.

Dubčekům – Svobodům – Smrkovským – Černíkům jsem záhy přestal věřit a Toufarovi se nepřestal omlouvat, že jsem nedal na jeho slova. Všechny ty články z nástěnky se ocitly na třebíčské expozituře StB a způsobily mi četné komplikace. Především jsem musel odejít z mé milované Třebíče.

Tak toliko škatulka TOUFAR – ĎÁBEL.

A co říci ke škatulce TOUFAR – BŮH…? Když do nás vtloukl odkaz Paula Gauguina, neopomněl jeho krédo: „Věřím ve svatost ducha a v pravdu umění jednoho a nedělitelného…“ …A my, obklopeni jemným předivem vůní a melodických souzvuků, jsme se díky Aloisi Toufarovi navždy ponořili do lůna božského pramene veškeré harmonie.

Do katalogu, který vyšel v roce 1969 u příležitosti výstavy k jeho padesátinám, mi napsal: „Milý Josefe, všechno je to v životě jinak, ale stojí to za to za předpokladu, že vše děláme srdcem.“

Josef Špidla